Vlastní vila architekta a stavitele Josefa Arolda vznikla roku 1862 jako druhý dům v nově vzniklé vilové koloni v Černých Polích v Lužáneckém svahu na dnešní ulici Drobného č. p. 26 (dříve Huttergasse 38).  Pravděpodobně mu sloužila pouze jako letní byt, protože stálé bydliště měl nadále v centru na Kolišti a z dochovaných pramenů vyplývá, že poměrně velkorysá dvoupodlažní stavba s obytným podkrovím byla postavena přibližně za půl roku.

Na dochovaných plánech je vidět, že původní dispozice zůstala víceméně zachována. První podlaží sestávalo ze tří prostorných místností a velkého salónu, chodby a dvouramenného schodiště s litinovým dekorativním zábradlím. Hlavní obytný salón byl navíc na jihozápadní straně rozšířen o obdélníkovou niku s rozměrnými třídílnými okny, které interiér v slunečných dnech zalily světlem. K salónu přiléhala i malá, tehdy zřejmě nezastřešená, veranda. Vrchní patro bylo řešeno velmi podobně. Sestávalo ze tří místností a většího salónu s balkónem orientovaným opět na jihozápad. Plány průčelí či nákresy podoby fasády se bohužel nedochovaly, lze však usuzovat, že stavba byla postavena v neorenesančním duchu jako nedaleká o dva roky starší Kaiserova vila. Štíty byly zřejmě dřevěné s honosnými dekorativními řezbami a vysoká hrázděná věž se sedlovou stříškou završovala celou stavbu.

Vilu manželé Arnoldovi prodali v roce 1883 paní Charlotte Martini a od té doby vystřídala mnoho majitelů a pochopitelně prošla řadou úprav a rozšíření. První plány na přestavbu Arnoldovy vily pochází z roku 1883. Návrh počítal s ponecháním původní dispozice a zamýšlel pouze rozšíření domu o toaletu a pokoj pro hosty v přízemí. Zásadních změn měla doznat fasáda, původní neorenesanční podoba se měla proměnit na romantizující gotiku. K přestavbě pravděpodobně nedošlo a roku 1909 dům koupili Cecílie a Kornelius Hože, kteří zde zanechali výraznější stopu.  Cecílie Hože, rozená Löw-Beerová, byla sestrou Alfréda Löw-Beera, otce Grety Tugendhatové a tedy její teta. Příslušníci jedné, rozvětvené rodiny Löw-Beerových, Tugendhatových a Hožových tak vlastnili a obývali v nejbližším okolí od počátku 20. století více nemovitostí a podíleli se tak do jisté míry na „kultivaci“ této části města.

Manželé Cecílie a Kornelius Hože původní plány na přestavbu nerespektovali a provedli úpravu vily ve stylu art deco s prvky secese. Tyto stavební činnosti lze časově zařadit do období těsně před první světovou válkou. Ačkoliv dispozice domu zůstala prakticky nezměněna, v rámci stavebních úprav vznikly pro dům důležité charakteristické prvky. Jde například o nový vstup do domu s dřevěnou uzavřenou verandou, fasádu s kombinací hladké a hrubě strukturované omítky s omítkovou bosáží apod. Došlo také na rozšíření místností v přízemí i v patře, včetně kuchyně a ložnice. Celá stavba byla opatřena novými výplněmi dveří a oken a nově byla upravena všechna průčelí.

Konkrétní prvky těchto zásahů můžeme i dnes vidět přímo v interiérech. Dochovala se zde řada původních kvalitních prvků, které dokládají vysokou řemeslnou úroveň té doby. Jde například o funkční litinové radiátory se secesním zdobením, štukové dekory na stropech, dekorativní schodišťové zábradlí či dlažba firmy RAKO s art decovými a secesními motivy. Lahůdkou jsou také mosazné zdobené dveřní kliky a okenní olivy, které jsou totožné s klikami v Jurkovičově vile (1906) v Brně-Žabovřeskách. Rozsáhlá zahrada charakteru anglického parku byla v průběhu let kultivována a obohacena o zahradní altánky, besídky, zahradní nábytek apod.

Cecílie a Kornelius Hože užívali vilu téměř třicet let. Vila byla rodině uzmuta a zabrána gestapem po vypuknutí války již v říjnu 1939. Po druhé světové válce se dostala pod národní správu a později pod správu Bytových podniků města Brna. V roce 1951 bylo rozhodnuto o úpravě vily pro potřeby mateřské školy, která jako dětský ústav působila v Brně již od roku 1881. Po přestěhování do Arnoldovy vily provozovala mateřská školka také oddělení s noční péčí. Počet dětí ve školce stále narůstal a v 60. letech ji navštěvovalo téměř 150. Pro dům to znamenalo převážně utilitární úpravy v interiérech tak, aby byl pro svůj nový záměr využitelný. Většina z nich nebyla trvalého, neodstranitelného charakteru, a naopak nejspíše pomohla se zakonzervováním původních prvků z dob předešlých, takže zásadnějším zásahem bylo pouze vybudování koupelen pro děti.

Mateřská školka se díky svým pedagogickým kvalitám a velmi příznivé dislokaci stala po čase jednou z nejvyhledávanějších mateřských škol v Brně. V Arnoldově vile fungovala do roku 2012, ve kterém byla, dle statického posudku vypracovaného na zadání majitele objektu, uzavřena z důvodu nevyhovujících hygienických a statických podmínek. Před svým uzavřením ji navštěvovalo celkem 75 dětí, rozdělených do tří tříd.

Ukončení činnosti školky vzbuzovalo veliké vášně, podpořené nejistotou, která panovala ohledně osudu domu a pozemku, na kterém dům stojí. Vila však naštěstí ve své stávající podobě „přežila“ a chystá se na novou etapu svého života. Je důležité mít na paměti, že aby tato kulturní památka nechátrala, musí existovat dlouhodobý plán jejího využití, přičemž ten musí nutně brát ohled na její uměleckou i historickou hodnotu.